Narnia

Již několik dnů jsem přemýšlela nad novými fotografiemi. Vždy, když venku začal padat sníh, navlékla jsem se do šatů, učesala vlasy, vzala kožich a všechny potřebné věci k autoportrétování, avšak vždy než jsem se „vyparádila“, záhadně sněžit přestalo a já se tedy zase ustrojila do normálu. Když si počasí ze mě ale dělalo legraci a po 15ti minutách sněžilo asi 5x za den, tak jsem si řekla, že to prostě nechám na jindy. Naštěstí další den se sněhové přeháňky proměnily ve vytrvalé sněžení a já alespoň mezitím mohla nechat svůj nápad hezky uzrát.

Díky zasněžené krajině a kožichu po babičce mi na mysl přišel jeden z mých velice oblíbených filmů Narnia. Krásná krajina, úžasné písničky, tajemná atmosféra, skvělý příběh (pro milovníky Letopisy Narnie můžu doporučit parádně tlustou knihu, kde je svázáno dohromady všech 7 dílů!!!). Opět jsem se tedy ustrojila, vzala všechny věci a vydala se ven.

Venku však čirou náhodou zrovna snad všichni lidé z ulice odhazovali sníh a já nevěděla, jak nejlépe proklouznout, aby si nemysleli, že jsem se zbláznila. I když se sice pár nových sousedů přistěhovalo, budou si muset zvyknout stejně tak rychle, jako ti staří a pak už jim bílé šaty s kožichem a korunkou příjdou jako ta nejmenší bláznivost a vše se naučí přecházet jen letmým úsměvem, jako všichni ostatní z naší ulice.

Kráčela jsem tedy loukou, brodíc se po lýtka ve sněhu. Po chvíli jsem si už připadala jako sněhulák. Kožich zavátý sněhem, šaty už jsem se ani nepokoušela držet a tak se mi párkrát stalo, že jsem si je přišlápla a svalila se do vedlejší závěje. Korunka nakřivo, sníh v botech, vlasy umáčené od sněhu. Ještě že ten kožich byl alespoň tak teplý a mě v něm místo zimy bylo pekelné vedro. Pokud by se takhle potácela i Lucinka Pevensieová, tak by celé dobrodružství Narnie skončilo velmi rychle.

Když se mi konečně podařilo dojít na ono místo a já si myslela, že teď už mě zaručeně nikdo neuvidí, objevili se 2 pejskaři, kteří se za mnou ještě asi 5 minut otáčeli a nejspíš si klepali na čelo, proč že se to jen válím v tom sněhu. Nicméně já už mezitím měla rozložený stativ a statečně jsem čelila vichru, který mi metal tisíce sněhových vloček za sekundu do očí (teď už jsem si ani náhodou nepřipadala jako Lucinka z Narnie, nýbrž jako Káj ze Sněhové královny).

Po půl hodině focení a půl hodině brodění se k místu focení jsem byla promočená, mé ruce byly rudé jak rak a zbavené veškerého citu, nos se proměnil na Niagarské vodopády a já si řekla, že je na čase to sbalit a jít domů. Už jsem neměla ani chuť skládat stativ a tak jsem jej nesla rozložený, což se ukázalo jako velice nepraktické při dalším padání do závějí a snaze vymotat se mezi křovím.

Doma jsem pak ještě před nahráním snímků do počítače sušila podlahy a vše okolo včetně mě samotné. Až na to hrůzy plné focení to nakonec tedy docela ušlo a fotky můžete posoudit sami. Snad to za tu námahu stálo 🙂

DSC_1567

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*