Výlet III

Další z našich výletů se konečně pořádal v mých milovaných Jeseníkách, neboť v jedné z mých oblíbených jesenických pověstí se píše: ,, kdo se v našich horách narodil, nemůže bez nich žít“. Já se zde sice nenarodila, ale od malinka jsem zde jezdívala s rodiči i prarodiči a tetou a strejdou na výlety a teď konečně můžu začít procházet Jeseníky i s tím mým výletníkem.

V podstatě jsme se rozhodli ze dne na den, že jedem. A tak jsme osedlali našeho Alfonse a jeli. Listí hrálo všemi barvami a já se nemohla vynadívat na tu krásu kolem. Těsně před cílem jsme vjeli do mlhy husté tak, že nebylo vidět ani na krok. Kravičky se spokojeně pásly na každé louce a všechno vypadalo jako v pohádce.

Zaparkovali jsme a vydali se na téměř celodenní výlet tichým lesem s borůvčím a stromy zářícími barvami podzimu. Parádní bylo, že jsme nepotkávali moc lidí a když, tak velmi zdvořilé, kteří vždy pozdravili téměř horalsky „dobrý den“.

Na zpáteční cestě jsem se těšila, že se zastavíme v mých oblíbených Krásných Loučkách a dám si jako již tradičně 17 let svíčkovou (je zvláštní, že dospívání lidí se projevuje různě, někdo je protiva, někomu vyskáčou pupínky, no já si ke své oblíbené Krásnoloučské svíčkové místo 2 knedlíků začala dávat 4 a přešla tedy na běžnou plnou, nikoli poloviční, porci). Ta svíčková chutnala i po těch téměř 100 letech, co jsem zde nebyla, božsky. Jako vždy. A měla jsem obrovskou radost, že to všechno můžu ukázat i svému cestovateli a vykládat mu o tom, jak mi děda, když jsem byla malá, nakecal, že to maso je z klokana a že když ho sním, tak budu skákat tak, jako on. Už mi asi došlo, že to maso z klokana není a i když nejsem milovníkem masa (spíš naopak), tak to v té svíčkové prostě sním, i když nikde jinde bych do něj v životě ani nekousla (nechci dělat restauraci špatné jméno, ale prorostlé hovězí není zkrátka můj šálek čaje). A všimli jste si? Ten nejdelší odstavec patří jak jinak, než prachsprostému jídlu. Snad Vám to vynahradí fotky níže, tam svíčkovou nenajdete (i když kdybych si ji byla bývala prozřetelně vyfotila, určitě bych ji plácla za každou fotku aspoň 2x :))

 

 

 

Výlet II.

Nedávno jsem pořád dokola básnila o jednom parku v Londýně, kde se volně prochází daňci a vůbec mi nedošlo, že to samé mám kousíček za domem. Je až neuvěřitelné, že naposledy jsem na tomto kouzelném místě byla snad před dvanácti lety. Asi jsem zapomněla, jak krásné stromy tam jsou.

Výlet I.

I přes nepříznivou předpověď počasí jsme se vydali na první prázdninový výlet do Beskyd k Satinským vodopádům. Procházeli jsme potemnělým lesem bez jediného člověka. Chvílemi jsem mezi šuměním řeky zkusila poslouchat, jestli se někde neozve medvěd, nebo divoké prase. Místo medvěda jsme však naštěstí potkali jen káně lesní, které se nás polekalo a svými obřími křídly odplachtilo hlouběji do lesa. Snad tyto vodopády zůstanou zapomenuty širokým okolím i nadále a my se tak budeme moci ještě jednou vrátit a odpočinout si od uspěchaného a hlučného světa lidí, který už stihl zaplavit většinu takových krásných míst a zanechat po sobě spoustu povalujících se odpadků.

Narnia

Již několik dnů jsem přemýšlela nad novými fotografiemi. Vždy, když venku začal padat sníh, navlékla jsem se do šatů, učesala vlasy, vzala kožich a všechny potřebné věci k autoportrétování, avšak vždy než jsem se „vyparádila“, záhadně sněžit přestalo a já se tedy zase ustrojila do normálu. Když si počasí ze mě ale dělalo legraci a po 15ti minutách sněžilo asi 5x za den, tak jsem si řekla, že to prostě nechám na jindy. Naštěstí další den se sněhové přeháňky proměnily ve vytrvalé sněžení a já alespoň mezitím mohla nechat svůj nápad hezky uzrát.

Díky zasněžené krajině a kožichu po babičce mi na mysl přišel jeden z mých velice oblíbených filmů Narnia. Krásná krajina, úžasné písničky, tajemná atmosféra, skvělý příběh (pro milovníky Letopisy Narnie můžu doporučit parádně tlustou knihu, kde je svázáno dohromady všech 7 dílů!!!). Opět jsem se tedy ustrojila, vzala všechny věci a vydala se ven.

Venku však čirou náhodou zrovna snad všichni lidé z ulice odhazovali sníh a já nevěděla, jak nejlépe proklouznout, aby si nemysleli, že jsem se zbláznila. I když se sice pár nových sousedů přistěhovalo, budou si muset zvyknout stejně tak rychle, jako ti staří a pak už jim bílé šaty s kožichem a korunkou příjdou jako ta nejmenší bláznivost a vše se naučí přecházet jen letmým úsměvem, jako všichni ostatní z naší ulice.

Kráčela jsem tedy loukou, brodíc se po lýtka ve sněhu. Po chvíli jsem si už připadala jako sněhulák. Kožich zavátý sněhem, šaty už jsem se ani nepokoušela držet a tak se mi párkrát stalo, že jsem si je přišlápla a svalila se do vedlejší závěje. Korunka nakřivo, sníh v botech, vlasy umáčené od sněhu. Ještě že ten kožich byl alespoň tak teplý a mě v něm místo zimy bylo pekelné vedro. Pokud by se takhle potácela i Lucinka Pevensieová, tak by celé dobrodružství Narnie skončilo velmi rychle.

Když se mi konečně podařilo dojít na ono místo a já si myslela, že teď už mě zaručeně nikdo neuvidí, objevili se 2 pejskaři, kteří se za mnou ještě asi 5 minut otáčeli a nejspíš si klepali na čelo, proč že se to jen válím v tom sněhu. Nicméně já už mezitím měla rozložený stativ a statečně jsem čelila vichru, který mi metal tisíce sněhových vloček za sekundu do očí (teď už jsem si ani náhodou nepřipadala jako Lucinka z Narnie, nýbrž jako Káj ze Sněhové královny).

Po půl hodině focení a půl hodině brodění se k místu focení jsem byla promočená, mé ruce byly rudé jak rak a zbavené veškerého citu, nos se proměnil na Niagarské vodopády a já si řekla, že je na čase to sbalit a jít domů. Už jsem neměla ani chuť skládat stativ a tak jsem jej nesla rozložený, což se ukázalo jako velice nepraktické při dalším padání do závějí a snaze vymotat se mezi křovím.

Doma jsem pak ještě před nahráním snímků do počítače sušila podlahy a vše okolo včetně mě samotné. Až na to hrůzy plné focení to nakonec tedy docela ušlo a fotky můžete posoudit sami. Snad to za tu námahu stálo 🙂

DSC_1567